Nehasit! Hořím! / 19.03.2023, 03:10

Nehasit! Hořím! / 19.03.2023, 03:10

Kamenosochařka Zuzana Čížková

19.3. 03:10
ČT2
25 minutes

Dokument vystihuje sílu rodinné tradice, kterou nezničila žádná doba. Po čtyřiceti letech komunismu, kdy vydržel málokterý soukromý zemědělec, dokázali rodiče Hanky udržet v krvi svých dětí touhu pokračovat. Hanka navíc přilnula k oboru, který je neobvyklý a pro mnohé její vrstevníky možná až směšný. Je jen málo mladých chovatelů, kteří by chtěli zachovat a udržet ten nejlepší chov. Kozy nejsou zrovna atraktivní plemeno, přesto si je Hanka zamilovala a věří, že její minifarma nezanikne. Naopak, že bude moci své znalosti zúročit a že se brzy její produkty stanou nejžádanějšími potravinami na našem i zahraničním trhu. Hančin táta pochází z hluboce prokořeněné zemědělské rodiny. Co paměť jejich rodokmenu sahá, statek se dědil z otce na syna nejméně 200 let. Jeho rodiče měli v malé vesnici ještě donedávna 100 hektarů pozemků. Máma přiznává: "Všichni jsme na naší půdě pracovali, někdy jsme i nadávali, teď, když to nemáme, nám to chybí." A Hanka, její dcera, s obdivem přidává: "Když jedno zrníčko vzklíčí a je z něj dalších třeba dvacet zrnek, je to zázrak! A jak voní!" Hanka už od dětství měla jiné zájmy než ostatní děti. Tu farmařinu asi měla v krvi. Od dvou let se "motala mezi kravskými zadky a kozími bobky, pomáhala sbírat vejce ve slepičárně, jezdila na fůře sena jako velká selka". Objížděla s tátou polnosti, nasávala vůni čerstvě pokosené trávy a obilí. Místo panenek dostala k narozeninám malý traktor. A jezdit na něm začala u babičky. Tam byl pro ni ten pravý ráj. Stará vesnická chalupa, 5 kravek, 2 prasata, ovečky, slepice a králíci. V šesti letech poprvé sama dojila a byla schopná se o zvířata starat. Poklízela, stlala a chodila na pastvu. Její každodenní cesta ze školy vedla hned do chlívu. Děcka se jí smála, že smrdí hnojem, ale jí to vůbec nevadilo. "Neznám krásnější vůni!" říká i dnes Hanka s úsměvem. A byla to právě babička, která ji naučila všem těm farmářským dovednostem. Naučila ji ale i vnímat přírodu a svět velkých maličkostí. Třeba sedět na sluncem vyhřáté mezi a z ukazováčku pouštět berušky, navlíkat na stébla lesní jahody, cítit vůni mechu a mateřídoušky, vážit si starých věcí, být pokorný a poctivý. Ve třinácti si Hanka koupila první vysněnou čistokrevnou kozu. Její majitel byl navíc ochotný svěřit se se svými zkušenostmi. Hana netušila, že i čistokrevná koza musí mít svou plemennou knihu, má svůj rodokmen, že se šlechtí a každý druh musí splňovat daná kriteria. Že genetika je věda, která má i mnoho neznámých. V patnácti odešla studovat do Hořic na střední zemědělskou školu s pevným rozhodnutím stát se veterinářkou. Dnes je jí jasné, že musí do sebe nasát co nejvíc vědomostí a znalostí, aby v těžké konkurenci obstála. Zajímá se o všechny obory, které se zemědělstvím a prací se zvířaty souvisí. Našla pro svou posedlost farmařením i spojence. Potkala kluka z vedlejší vesnice, který sice studuje stavařinu, ale protože taky vyrůstal na gruntu, chápe ji a fandí. Je pro ni nejlepším kamarádem a pomocníkem. Z polorozpadlého hospodářského stavení společně budují ustájení pro kozy a ovce. Všechen volný čas, hlavně o prázdninách, věnovali oba nádenickým pracím. Jirka jako budoucí architekt kreslí plány pro nový chlév. Bude stavěný do 24 kusů - do každého přijde 8 zvířat. Nakreslené už jsou i krmné žlaby, boxy pro kůzlata, individuální boxy pro izolaci, porodna i místnosti pro výrobu sýru a kozích výrobků. S Jirkou jezdí na semináře, kde se dozvídají novinky, chodí pracovat a sbírat zkušenosti na kozí farmu, kde chovají kozy ve velkém. Hanka s Jirkou mají velké plány. Hlavně chtějí oba zůstat na venkově a věnovat se farmařině. Chov a výroba kozích produktů potřebuje velké investice, které oba mladí nadšenci zatím nemají. Hana je však mladou osobností, která vidí své budoucí povolání veterinářky v širokých souvislostech. Její hluboký vztah ke zvířatům, k půdě, k přírodě coby živitelce a učitelce, určuje veškeré její jednání. Je pokorná, váží si ceny lidské práce a je pyšná na svůj zemědělský rod. S hrdostí si říká "kozí máma" a už dnes je člověkem s jasným žebříčkem hodnot. Ví, kde je její životní místo, které by nevyměnila za nic na světě.(oficiální text distributora)

More information

About show

Czech, audio commentary Czech

Dokument vystihuje sílu rodinné tradice, kterou nezničila žádná doba. Po čtyřiceti letech komunismu, kdy vydržel málokterý soukromý zemědělec, dokázali rodiče Hanky udržet v krvi svých dětí touhu pokračovat. Hanka navíc přilnula k oboru, který je neobvyklý a pro mnohé její vrstevníky možná až směšný. Je jen málo mladých chovatelů, kteří by chtěli zachovat a udržet ten nejlepší chov. Kozy nejsou zrovna atraktivní plemeno, přesto si je Hanka zamilovala a věří, že její minifarma nezanikne. Naopak, že bude moci své znalosti zúročit a že se brzy její produkty stanou nejžádanějšími potravinami na našem i zahraničním trhu.
Hančin táta pochází z hluboce prokořeněné zemědělské rodiny. Co paměť jejich rodokmenu sahá, statek se dědil z otce na syna nejméně 200 let. Jeho rodiče měli v malé vesnici ještě donedávna 100 hektarů pozemků. Máma přiznává: "Všichni jsme na naší půdě pracovali, někdy jsme i nadávali, teď, když to nemáme, nám to chybí." A Hanka, její dcera, s obdivem přidává: "Když jedno zrníčko vzklíčí a je z něj dalších třeba dvacet zrnek, je to zázrak! A jak voní!"
Hanka už od dětství měla jiné zájmy než ostatní děti. Tu farmařinu asi měla v krvi. Od dvou let se "motala mezi kravskými zadky a kozími bobky, pomáhala sbírat vejce ve slepičárně, jezdila na fůře sena jako velká selka". Objížděla s tátou polnosti, nasávala vůni čerstvě pokosené trávy a obilí. Místo panenek dostala k narozeninám malý traktor. A jezdit na něm začala u babičky. Tam byl pro ni ten pravý ráj. Stará vesnická chalupa, 5 kravek, 2 prasata, ovečky, slepice a králíci. V šesti letech poprvé sama dojila a byla schopná se o zvířata starat. Poklízela, stlala a chodila na pastvu. Její každodenní cesta ze školy vedla hned do chlívu. Děcka se jí smála, že smrdí hnojem, ale jí to vůbec nevadilo. "Neznám krásnější vůni!" říká i dnes Hanka s úsměvem. A byla to právě babička, která ji naučila všem těm farmářským dovednostem. Naučila ji ale i vnímat přírodu a svět velkých maličkostí. Třeba sedět na sluncem vyhřáté mezi a z ukazováčku pouštět berušky, navlíkat na stébla lesní jahody, cítit vůni mechu a mateřídoušky, vážit si starých věcí, být pokorný a poctivý.
Ve třinácti si Hanka koupila první vysněnou čistokrevnou kozu. Její majitel byl navíc ochotný svěřit se se svými zkušenostmi. Hana netušila, že i čistokrevná koza musí mít svou plemennou knihu, má svůj rodokmen, že se šlechtí a každý druh musí splňovat daná kriteria. Že genetika je věda, která má i mnoho neznámých. V patnácti odešla studovat do Hořic na střední zemědělskou školu s pevným rozhodnutím stát se veterinářkou. Dnes je jí jasné, že musí do sebe nasát co nejvíc vědomostí a znalostí, aby v těžké konkurenci obstála. Zajímá se o všechny obory, které se zemědělstvím a prací se zvířaty souvisí. Našla pro svou posedlost farmařením i spojence. Potkala kluka z vedlejší vesnice, který sice studuje stavařinu, ale protože taky vyrůstal na gruntu, chápe ji a fandí. Je pro ni nejlepším kamarádem a pomocníkem. Z polorozpadlého hospodářského stavení společně budují ustájení pro kozy a ovce. Všechen volný čas, hlavně o prázdninách, věnovali oba nádenickým pracím. Jirka jako budoucí architekt kreslí plány pro nový chlév. Bude stavěný do 24 kusů - do každého přijde 8 zvířat. Nakreslené už jsou i krmné žlaby, boxy pro kůzlata, individuální boxy pro izolaci, porodna i místnosti pro výrobu sýru a kozích výrobků. S Jirkou jezdí na semináře, kde se dozvídají novinky, chodí pracovat a sbírat zkušenosti na kozí farmu, kde chovají kozy ve velkém. Hanka s Jirkou mají velké plány. Hlavně chtějí oba zůstat na venkově a věnovat se farmařině. Chov a výroba kozích produktů potřebuje velké investice, které oba mladí nadšenci zatím nemají. Hana je však mladou osobností, která vidí své budoucí povolání veterinářky v širokých souvislostech. Její hluboký vztah ke zvířatům, k půdě, k přírodě coby živitelce a učitelce, určuje veškeré její jednání. Je pokorná, váží si ceny lidské práce a je pyšná na svůj zemědělský rod. S hrdostí si říká "kozí máma" a už dnes je člověkem s jasným žebříčkem hodnot. Ví, kde je její životní místo, které by nevyměnila za nic na světě.(oficiální text distributora)