sk
Na programe televízia - S01E02
Vysílání pro děti a mládež bylo důležitou součástí programu Československé televize už od samého počátku této instituce. A to ještě předtím, než byla zřízena redakce pro děti a mládež. První pohádkoví hrdinové byli většinou loutkoví. Později se ujala kombinace maňásků s živým protagonistou. Ten buď hrál, nebo četl část příběhu. Dost často se pohádky i četly, přičemž tuto práci braly i ty největší dobové hvězdy, například Jan Werich. Do dětské tvorby se na konci padesátých let zapojila i řada mladých tvůrců – například režiséři Ludvík Ráža či František Filip. V 60. letech tak televizní pohádky obsahovaly všechny klíčové prvky, které dalších 20 let určovaly jejich podobu a rozhodovaly o jejich diváckém úspěchu – kvalitní scénář a skvělé herecké obsazení. A ještě něco obsahovala dobrá televizní pohádka – písničky. Televizní Popelka z konce 60. let se stala první ikonickou pohádkou. Takřka pohádkový muzikál zdobí melodická hudba Angela Michajlova a poetické texty Ivo Fischera. Děj posunuje mužný Třískův tulák-trubadúr. Písně zpívá Popelka Evy Hruškové i princ v podání Jiřího Štědroně. Pro slovenské diváky je takovým kultovním pořadem pohádkový komediální muzikál Polepetko. Příběh o popleteném hrdinovi, který vyrazí do světa, aby se stal králem, zamiloval se do princezny Pletany a čokoládou porazil obávaného železožrouta loupežníka Zubadla, je typickou studiovou inscenací plnou chytlavých a vtipných písniček. Na úspěchu pohádky Princové jsou na draka se pak významně podílely písničkové hity dua Svěrák-Uhlíř, například píseň "Dělání". Další povedenou pohádkou, které studiové zpracování neublížilo, je Strach má velké oči z roku 1980. Rudolf Hrušínský, Iva Janžurová, Jiří Štěpnička a další skvělí herci se postarali o to, že je dodnes „koukatelná“. Pohádky z dílny československé televize lze studovat i z hlediska typologie základních postav – ať jde o komického krále, krásnou princeznu, nebo „českého čerta“... Jestli nějaké pohádkové postavy milovali scenáristé i herci, protože se dobře psaly a bylo na nich co hrát – byly to postavy záporné. Často se objevovaly mezi panovníky a aristokracií, většinou ale byly spíš směšné, než aby naháněly strach. Pohádky vznikaly nejen v pražském studiu Československé televize, ale i ve slovenských a moravských studiích. Autoři pohádek brněnského a ostravského studia hledali svou cestu, kterou by se odlišili od pražské studiové produkce, a našli ji v exotických námětech. Postavu soudce Ooky ztvárnil v režii E. Sokolovského Miroslav Donutil. Studiová výroba pohádek a rychlost, s jakou byly natáčeny, často jen několik dnů, to vše se často projevilo na jejich výsledném výtvarném vyznění. Někteří diváci je neměli rádi už v době jejich vzniku, dnes působí jejich výtvarná stylizace dost nevěrohodně. Postupně se začalo více využívat trikových scén – nejčastěji šlo o mizení či objevování předmětů či osob, proměny postav ve zvířata či předměty, dvojexpozice, ale třeba i umístění pohádky do světa pod vodní hladinou. Některé se s novými technologiemi vyrovnávaly víc než dobře, jako například pohádka Mykolko hop z roku 1984. Studiové pohádky se v Československé televizi natáčely i v 90. letech, ale postupně se přecházelo stále častěji na natáčení v exteriéru a na dnešní praxi, kdy vznikají dvě velké vánoční pohádky s filmovou stopáží a velkolepou výpravou. (Česká televize)
Viac informáciíEpizódy
Na programe televízia - Séria 1Na programe televízia - S01E04
Komik a jeho televízia. Dokumentárny seriál SR (2021). Kapitoly z dejín československej televíznej tvorby. Prierez komediálnou tvorbou.
Na programe televízia - S01E05
Na programe televízia - S01E05
Ako sa nakrúcajú dejiny. Dokumentárny seriál SR (2021). Kapitoly z dejín československej televíznej tvorby.
Na programe televízia - S01E06
Na programe televízia - S01E06
Majstri inteligentnej zábavy. Dokumentárny seriál SR (2021). Kapitoly z dejín československej televíznej tvorby.
Na programe televízia - S01E12
Speciální programová nabídka o posledním večeru končícího roku má u nás stejně dlouhou historii jako televize sama. První televizní Silvestr se odehrál už v roce 1953, šest měsíců poté, co bylo zahájeno vysílání. První dva roky mohla televize vysílat živě jen ze svého studia v Měšťanské besedě a živé vstupy doplňovala o filmové dotáčky a krátké filmy – hlavně grotesky. S výjimkou roku 1962 uváděla všechny silvestrovské estrády dvojice Bohdalová – Dvořák. Ve zmíněném roce se přenášel velký zábavný pořad z Hudebního divadla v Karlíně a skončil fiaskem – nepodařilo se udržet časový rozpis a tak půlnoc nastala v polovině písničky, zpívané Ljubou Hermanovou. Nejatraktivnější částí Silvestrů byly pro diváky v první polovině šedesátých let nikoli estrády, ale komedie o stopáži přibližně třicet minut, s předními herci své doby. Není náhodou, že s většinou z nich je spojeno jméno Jana Wericha a režiséra Martina Friče. V roce 1977 dal nový život silvestrovské televizní estrádě Ján Roháč: vybral skvělého konferenciéra – Vladimíra Menšíka – a postavil jej před publikum, složené ze známých herců, zpěváků a televizních pracovníků. Ti se v průběhu pořadu měnili z diváků v účinkující a naopak. Zdánlivě banální změna měla obrovský ohlas a i dnes patří tyto silvestry k nejzdařilejším. Po smrti Jána Roháče na podzim roku 1980 bylo třeba hledat znovu. Tvůrci využívali populární dvojice komiků Kaiser a Lábus, jindy uváděli velkou show Miloš Kopecký a Ivana Andrlová. Televize hledala i nové formy silvestrovského večera: diváci mohli vidět speciální díl pořadu Možná přijde i kouzelník, silvestrovské Televarieté, zábavný pořad z Lucerny, který v podstatě představoval speciální vydání zábavných relací Karla Šípa a Jaroslava Uhlíře. Asi není nutné příliš připomínat, že silvestrovský televizní program v roce 1989 byl výjimečný a postavil na hlavu všechny pečlivé plány a přípravy. ČST měla sice, ostatně jako obvykle, připravenou velkou estrádu, kterou uváděli Jan Rosák a Dagmar Veškrnová, ale vzhledem k politickým událostem stěží mohla jít na obrazovku. Doba se během několika týdnů natolik změnila, že se ČST rozhodla k velké improvizaci a nabídla studentské čtyřhodinové vysílání. K velkému silvestrovskému zábavnému pořadu se Československá televize vrátila v poslední rok a den své existence v roce 1992. Byla to show poněkud zvláštní a do určité míry smutná. Diváci v ní viděli například Miloše Kopeckého a Jiřího Líra s nostalgickým přípitkem, o skeče se starala trojice z divadla Semafor – Miloslav Šimek, Jiří Krampol a Uršula Kluková. (Česká televize)
O programe
Vysílání pro děti a mládež bylo důležitou součástí programu Československé televize už od samého počátku této instituce. A to ještě předtím, než byla zřízena redakce pro děti a mládež. První pohádkoví hrdinové byli většinou loutkoví. Později se ujala kombinace maňásků s živým protagonistou. Ten buď hrál, nebo četl část příběhu. Dost často se pohádky i četly, přičemž tuto práci braly i ty největší dobové hvězdy, například Jan Werich. Do dětské tvorby se na konci padesátých let zapojila i řada mladých tvůrců – například režiséři Ludvík Ráža či František Filip. V 60. letech tak televizní pohádky obsahovaly všechny klíčové prvky, které dalších 20 let určovaly jejich podobu a rozhodovaly o jejich diváckém úspěchu – kvalitní scénář a skvělé herecké obsazení. A ještě něco obsahovala dobrá televizní pohádka – písničky. Televizní Popelka z konce 60. let se stala první ikonickou pohádkou. Takřka pohádkový muzikál zdobí melodická hudba Angela Michajlova a poetické texty Ivo Fischera. Děj posunuje mužný Třískův tulák-trubadúr. Písně zpívá Popelka Evy Hruškové i princ v podání Jiřího Štědroně. Pro slovenské diváky je takovým kultovním pořadem pohádkový komediální muzikál Polepetko. Příběh o popleteném hrdinovi, který vyrazí do světa, aby se stal králem, zamiloval se do princezny Pletany a čokoládou porazil obávaného železožrouta loupežníka Zubadla, je typickou studiovou inscenací plnou chytlavých a vtipných písniček. Na úspěchu pohádky Princové jsou na draka se pak významně podílely písničkové hity dua Svěrák-Uhlíř, například píseň "Dělání". Další povedenou pohádkou, které studiové zpracování neublížilo, je Strach má velké oči z roku 1980. Rudolf Hrušínský, Iva Janžurová, Jiří Štěpnička a další skvělí herci se postarali o to, že je dodnes „koukatelná“. Pohádky z dílny československé televize lze studovat i z hlediska typologie základních postav – ať jde o komického krále, krásnou princeznu, nebo „českého čerta“... Jestli nějaké pohádkové postavy milovali scenáristé i herci, protože se dobře psaly a bylo na nich co hrát – byly to postavy záporné. Často se objevovaly mezi panovníky a aristokracií, většinou ale byly spíš směšné, než aby naháněly strach. Pohádky vznikaly nejen v pražském studiu Československé televize, ale i ve slovenských a moravských studiích. Autoři pohádek brněnského a ostravského studia hledali svou cestu, kterou by se odlišili od pražské studiové produkce, a našli ji v exotických námětech. Postavu soudce Ooky ztvárnil v režii E. Sokolovského Miroslav Donutil. Studiová výroba pohádek a rychlost, s jakou byly natáčeny, často jen několik dnů, to vše se často projevilo na jejich výsledném výtvarném vyznění. Někteří diváci je neměli rádi už v době jejich vzniku, dnes působí jejich výtvarná stylizace dost nevěrohodně. Postupně se začalo více využívat trikových scén – nejčastěji šlo o mizení či objevování předmětů či osob, proměny postav ve zvířata či předměty, dvojexpozice, ale třeba i umístění pohádky do světa pod vodní hladinou. Některé se s novými technologiemi vyrovnávaly víc než dobře, jako například pohádka Mykolko hop z roku 1984. Studiové pohádky se v Československé televizi natáčely i v 90. letech, ale postupně se přecházelo stále častěji na natáčení v exteriéru a na dnešní praxi, kdy vznikají dvě velké vánoční pohádky s filmovou stopáží a velkolepou výpravou.
(Česká televize)